Epyllion

Epyllion (starořecky ἐπύλλιον. tj.malý epos) je označení pro starověkou kratší epickou báseň napsanou epickým hexametrem většinou s mytologickým námětem souvisejícím s konkrétním hrdinou.[1]

Samotný pojem nemá však původ ve starověku, ale v běžném jazyce literárních vědců se objevil až v 19. století. O popularizaci tohoto termínu se zasloužil německý klasický filolog Friedrich August Wolf, například ve svém eseji Theocriti idyllia et epyllia (1821, Theokritovy idly a epyllia) a později Moriz Haupt ve své studii z roku 1855 o Catullově básni č. 64 (Svatba Pelea a Thetis). První studie specificky věnované konceptu epyllia byly pak provedeny počátkem 20. století.[2]

Epyllion byl oblíbený žánr starověkých řeckých, především helenistických básníků. Mohl čítat až 600 řádků, vyznačoval se přítomností odboček (obvykle vložených do projevu proneseného některým z hrdinů) a používal i dialog. Byl psán vznešeným stylem.[1][3]

Vytvoření žánru epyllia je připisováno Kallimachovi z Kyrény,[4] k dalším básníkům, kteří jej využívali, patří například Theokritos, Eratosthenés z Kyrény, Euforión z Chalkidy, Parthenios nebo Moschos ze Syrakús).[1]

Žánr pokračoval i v římské literatuře (již zmíněný Catullus nebo Vergilius a Ovidius).[5] V pozdní antice napsali epyllia například Tryfiodóros nebo Músáios, v latinském kontextu Dracontius.[4]

Žánr se znovu vynořil za renesance v tvorbě některých básníků (například ve Španělsku Luis de Góngora y Argote nebo v Anglii Christopher Marlowe, William Shakespeare či Francis Beaumont.[6]

Seznam významných epyllií

  • Hésiodos: Heraklův štít (Ἀσπὶς Ἡρακλέους), autor sporný, snad 7. století př. n. l.
  • Kallimachos z Kyrény: Hekalé (Eκάλη), 3. století př. n. l.
  • Theokritos: Dioskúrové (Διόσκουροι), Hérakleovo dětství Ἡρακλίσκος), 3. století př. nl. l.
  • Eratosthenés z Kyrény: Hermés (Ἑρμῆς), Erigoné (Ἠριγόνη), 3. století př. n. l.
  • Moschos ze Syrakús: Europa (Εὐρώπη), 2. století př. n .l.
  • Žabomyší válka (Βατραχομυομαχία), 1. století př. n. l. (připisováno Homérovi).
  • Gaius Valerius Catullus: báseň č. 64 (Svatba Pelea a Thetis), 1. století př. n. l.
  • Publius Vergilius Maro: epyliion Aristaeus ve 4. části sbírky Zpěvy rolnické (Georgica), 29. př. n. l.
  • Publius Vergilius Maro: epylion Nisus a Euryalus v 9. knize eposu Aeneis, 19. př. n. l.
  • Publius Ovidius Naso: epylion Filémón a Baukis v knize Proměny (Metamorphoses), 8 n. l.
  • Tryfiodóros: Dobytí Ilia (Ἰλίου ἅλωσις), 3. nebo 4. století n. l.
  • Dracontius: Únos Heleny (De raptu Helenae), 2. polovina 5. stol. n. l.
  • Músáios: Héro a Leandros (Ηρώ και Λέανδρος), 2. polovina 5. stol. n. l.
  • William Shakespeare: Venuše a Adonis (1593, Venus and Adonis).
  • Christopher Marlowe, Héro a Leandros (1598, Hero and Leander).
  • Francis Beaumont: Salmakis a Hermafrodítos (1602, Salmacis and Hermaphroditus), parafráze na příběh z Ovidiových Proměn.
  • Luis de Góngora y Argote: Polyfémos (1613, Polyfemo), parafráze na příběh z Ovidiových Proměn.

Odkazy

Reference

  1. a b c BORECKÝ, Bořivoj. DOSTÁLOVÁ, Růžena a kol.: Slovník spisovatelů - Řecko, Praha: Odeon 1975. S. 210.
  2. BAUMBACH, Manuel. BÄR, Silvio a kol. Brill’s Companion to Greek and Latin Epyllion and Its Reception. Leiden: Brill Academic Publishers 2012. S. 29-54.
  3. CANFORA, Luciano. Dějiny řecké literatury. Praha: Koniasch Latin Press 2001. S. 857.
  4. a b VOGT, Ernst a kol. Griechische Literatur. ‎Wiesbaden: Akademische Verlagsgesellschaft Athenaion 1981. 19–72.
  5. Epyllion - Encyclopædia Britannica
  6. Epyllion - Luminarium.org.